Blízké okolí

V okolí se nachází několik zajímavých míst a památek, které si jistě zaslouží zmínku na našich stránkách.

• Homberk Homburk, Wimberk

• Klášter benediktinů s kostelem sv. Jana Křtitele Kolvín - Teslín

Zbytky zříceniny teslínského kláštera je možné najít přibližně v půlce mezi obcí Teslíny a Horním Padrťským rybníkem.

Hluboko v Brdských hvozdecha byl ostrovskými benediktiny ke konci 11. století založen filiální klášter Teslíny. Klášteru daroval Přemysl Otakar II. několik vesnic. Klášter i vsi zanikly na počátku husitských válek. Dnes jsou zřetelné jen základy hlavní budovy.

hradu. Na nižších skalách bylo patrně předhradí, spojené s hradem dřevěnými mosty. Jádrem hradu byla zděná věž, která se tyčila na nejvyšší skále. Dodnes je tu zachována v rozloze asi 2 m2 část zdiva z lomového kamene, spojovaného pevnou maltou, jež kdysi zpevňovalo patu věže při skále. Do r. 1887 tu podle místní tradice ještě stála zeď s okénkem. Pod věží, na vrcholu nižší skály, bývalo nejspíše dřevěné obytné stavení. Při úpatí skal leží mnoho kamení, zřejmě z bývalých hradebních zdí. Na východní straně je dosud patrný zasypaný příkop.

• Padr'tské rybníky

Padrťské rybníky je souhrnný název pro dvojici rybníků, které leží v široké kotlině, nazývané též Padrťské údolí (dlouhé přes 10 km), v níž leží Hořejší padrťský rybník a menší Dolejší padrťský rybník. Nacházejí se v srdci Brdské vrchoviny, v tzv. Středních Brdech v průměrné nadmořské výšce 640m.
Rybníky byly založeny v 16. století jako vodní rezervoár pro plavení dřeva pro hutě, rozložené na Padrťském potoce. Pod nimi stála ves Padrť, která byla vysídlena a následně zničena v 50. letech 20. století (spolu s dalšími brdskými obcemi) při rozšíření Vojenského újezdu Brdy. Ve své době byly vyhlášeným rekreačním místem.
V jejich okolí se vyskytuje řada chráněných rostlin a živočichů, hnízdí zde např. orel mořský, bekasina otavní,čáp černý, volavka šedá a žije zde i vydra. Oba rybníky spolu s pobřežními porosty byly navrženy jako přírodní rezervace o rozloze 200 ha,doprovázená přirozenými společenstvy podmáčených smrčin, nebylo však doposud realizováno. Nejnověji je oblast Padrtě navržena do soustavy Natura 2000 jako přírodní rezervace o rozloze přes 900 ha.
Na východních březích Hořejšího padrťského rybníka se rozkládá rozsáhlé rašeliniště, které je však kvůli necitlivým melioračním zásahům s.p. VLS v rozpadu (VLS se snaží využívat rybníky k chovu ryb a pro ten účel snižuje kyselost vody, ovlivňovanou rašeliništěm - proto se je snaží zničit).

Okolí rybníků

Vytéká odtud Padrťský potok, který nese od soutoku s Holoubkovským potokem název Klabava. Ta se nedaleko Chrástu u Plzně vlévá do Berounky.
Oblast severně od rybníků, tzv. Padrťské pláně byla po řadu let využívána jako vojenská střelnice. Nyní je zakonzervována a nevyužívá se.
Asi 1300 m jižně od Hořejšího padrťského rybníka se nachází kóta 718,8m, tzv. Břízkovec, kde se měla být vybudována radarová základna amerického systému protiraketové obrany. Řada lidí se obávala o mikroflóru přítoků rybníků, kterou by plánovaný radar mohl poškodit. Tato lokalita patří k nejnavštěvovanějším v Brdech. V blízkosti se nalézají také významné vrchy, jako např. Praha (862 m), druhá nejvyšší hora Brd, Paterák (813 m), Kočka (789 m), Kamenná (735 m), Palcíř (724 m), Okrouhlík (707 m) s působivými skalními útvary nedaleko vrcholu a již zmiňovaný Břízkovec (719 m).

Přístup

Od 1. 6. 2008 byla zpřístupněna cyklostezka z obce Trokavec kolem vrchu Okrouhlík (707 m) a Skály Marie Terezie na hráz Hořejšího Padrťského rybníka a odtud až do Bukové u Rožmitálu pod Třemšínem s odbočkou do obce Teslíny.

 

•  Dršťka Ronšperk, Losumberk, Dršťka

 Hrad je často mylně (nebo snad záměrně) lokalizován na mapách do oblasti horní (východní) části skal vedle vojenských budov. Stával však v oblasti dolních skal, alespoň tam lze najít zbytky zdiva, které jsou považovány za zbytky čtvercové obytné věže.
Hrad stával na jihozápadním okraji Brd, jižně od vesnice Skořic, na skupině příkrých skal, které se řadí hustě za sebou od severu k jihu. Dnes je zakrývá řídký les a říká se tu U hradu.České jméno hradu odvozuje Jaromír Spal od staročeského dřiešcie (větvoví) nebo dřieždie (řídký listnatý les, křoví). Jeho německé názvy vykládá přesvědčivě Václav Bok: název Lozumberk (Losenberg) lze odvodit z polohy hradu na vyčnívajících skalách („los"). Jméno Ramsperk (Ronšperk) je odvozeno od heraldického zvířete majitelů hradu, Dobrohostů z Ronšperka, berana (středohornoněmecky „ram").Dobrohostové z Ronšperka prodali v polovině 15. století hrad Drštku a r. 1459 koupili hrad a městečko Poběžovice a přenesli na ně název Ronsperk z hradu Drštky. Od té doby hrad Drštka střídal majitele, kteří zde už nebydleli, a rychle pustl. V polovině 16. století, když ji s Mirošovským panstvím koupili Gryspekové, byl už zříceninou.

Dějiny hradu Drštky, původně zvaného Ronšperk, souvisí s rodem Dobrohostů z Ronšperka, kteří měli na počátku 14. století statky na Mirošovsku. Z l. 1353—1376 se zachovaly zmínky o Dobrohostovi z Ronšperka seděním na Dvorci u Mirošova, patronu kostela ve Skořicích. Nejspíše on dal vybudovat malý, ale pevný hrad Drštku jako středisko panství s několika vesnicemi. Nejstarší zpráva o hradu z r. 1390 totiž říká, že jej tehdy drželi jeho čtyři synové. Nechval, Sezema, Břeněk a Zdeněk. V l. 1407—1438 je doložen Zdeněk z Drštky, jinak ze Dvorce, purkrabí na Horšovském Týně, který měl od r. 1426 v zástavě od císaře Zikmunda a uhájil jej proti husitům. Za husitských válek vládl hradu Drštce Břeněk z Drštky. Hrad se stal r. 1427 vedle Radyně a Lopaty důležitou oporou Zikmundových vojenských akcí na Plzeňsku.

                       Hrady, zámky a tvrze v Čechách na Moravě a ve Slezsku - Západní Čechy

 

• Mirošov

Zámek se nachází v centru obce Mirošov, při křižovatce silnice II/117 ze Spálené Poříčí na Dobřív a silnice na Rokycany v soukromém oploceném areálu. Mimo návštěvní dny jej můžete zhlédnout pouze v místech přerušení vysoké zdi.
Původně zde stála renesanční tvrz z konce 16. stol. V 1. polovině 18. stol. zde byl postaven zámek podle plánů plzeňského architekta Jakuba Augustona mladšího, který je autorem projektů zámku v Dolní Lukavici, Nebílovech, Příchovicích, Radnicích či v Týnci u Klatov. Ten se rozhodl, včlenit tvrz do nového zámku a přistavět k ní jihovýchodní křídlo a celý objekt získal půdorys ve tvaru písmene L. Vznikl barokní zámek s ústředním oválným sálem a mansardovou střechou s hodinami a malou věžičkou. Je vysoce pravděpodobné, že zámek nebyl zcela dostavěn a měl mít ještě jižní křídlo. Stavebníkovi Janu Antonínu Vratislavovi z Mitrovic však s největší pravděpodobností došli peníze. Jeho erb spolu s erbem jeho manželky se dochoval nad hlavním vstupem.

Ves Mirošov je zmiňována poprvé r. 1366. V roce 1550 prodal Volf z Vřeskovic mirošovské panství Floriánovi Gryspekovi z Grysbachu. Tento politik a rádce Ferdinanda I. zemřel roku 1588 a jeho majetek byl rozdělen mezi 7 synů. Mirošov zdědil jeho syn Ferdinand Gryspek, který je považován za zakladatele zdejšího panského sídla. Stavba snad byla dokončena někdy před rokem 1594 a jednalo se o jednopatrový renesanční objekt obdélníkového půdorysu. Ferdinand Gryspek zemřel roku 1606 a panství přešlo do majetku jeho bratra Blažeje, který panství s tvrzí roku 1616 prodal Adamovi Vratislavovi z Mitrovic. Když roku 1624 zemřel, Mirošov přešel do majetku rodu Boryňů ze Lhoty. Protože se však Marie Magdaléna Boryňová ze Lhoty provdala za Diviše Františka Vratislava z Mitrovic, zámek se vrátil zpět do držení rodu Vratislavů. Později jej vlastnil jeho syn Adam František a po něm jeho vnuk Jan Antonín Vratislav z Mitrovic, který se v roce 1701 stal hrabětem a v letech 1719-1723 nechal postavit dnešní zámek. Stavba jej však natolik zadlužila, že již v roce 1723 byla na jeho majetek uvalena nucená správa. Zámek získala císařská dvorská komora a později se majitelé střídali, až jej v roce 1939 koupil právník Ladislav Karel Feierabend. V průběhu války a po válce již zámek čekal klasický osud panských sídel. Po znárodnění patřil do majetku místního státního statku a byl různě využíván.V rámci restitucí po roce 1990 získala zámek dědička bývalého majitele, dcera JUDr. L. Feierabenda, paní Hana Ludikarová, která zpřístupnila pro veřejnost hlavní křídlo zámku.
                                                                                              L.P. podle různých zrojů

• Dvorec Na půrku, Na hrádku

Tvrziště Dvorec se nachází při severním okraji obce Mirošov na pravém břehu Skořického potoka při soutoku s Příkosickým potokem, asi 150 m západně od Dvorského rybníka.  

Můžete jej navštívit, když ze silnice II/117, na konci Mirošova ve směru na Dobřív, asi 50 m za můstkem přes Skořický potok, ještě však několik stovek metrů před odbočkou na Janov, odbočíte doprava, na polní cestu a půjdete dál kolem ohrady pro koně až k zachovalému příkopu bývalé tvrze. Od silnice k tvrzišti je to necelých 200 m.

Polní cesta prakticky přetíná tvrziště. Tvrziště se nachází na mírné vyvýšenině, která je přibližně lichoběžníkovitého tvaru, kde od roku 1891 stojí kaplička. Tvrziště ohraničuje z jihozápadu Skořický potok a z ostatních stran podkovovitý příkop s valem.

Historie místa není dodnes přesněji objasněna. Se jménem Dvorec v souvislosti s touto polohou se lze setkat v písemných podkladech od poloviny 14. stol. do třicátých let 15. stol., kdy byl v majetku rodu pánů z Ronšperka.
Jeden z rodu, Zdeněk ze Dvorce a stoupenec císaře Zikmunda se proslavil obranou Horšovského Týna při jeho obléhání husity. Právě případná odveta mohla být příčinou zániku Dvorce. Nejspíše se jednalo o dřevenou stavbu, která zanikla požárem, pro což svědčí hojný výskyt vypálené mazanice. Na přilehlém poli byla objevena vyzděná stoka, která snad sloužila k zavodňování příkopu a na druhém břehu Skořického potoka byla kdysi patrná cesta, považovaná za přístup do tvrze. Jisté je, že v roce 1565 je v sousedství Mirošova zmiňována „panská tvrz pustá", čímž je pravděpodobně míněn Dvorec.Při povrchovém průzkumu sousedního pole byly získány zbytky keramiky ze 13. a 15. stol.
                       L.P. (Kolektiv autorů, Encyklopedie českých tvrzí, I. (A-J), Argo, str. 158)

 

• Mydlná Mydlný

Areál tvrze je ve tvaru lichoběžníka. Na východní straně jsou dochovány základy hlavní obytné budovy tvrze (paláce), nedaleko této budovy byla nalezena část pískovcového ostění vstupního portálu. V severozápadní části vysunutá do příkopu stála dřevěná věž, která chránila vstup po mostě přes příkop do tvrze. Celé tvrziště bylo obehnáno zdí z kamene spojeným hlínou. Zbytky tvrze jsou dobře čitelné a zachovaly se tak, jak vypadaly po požáru, kterým tvrz zanikla.
Petr Nožička ,čerpáno z Encyklopedie českých tvrzí II.,kol. autorů, Argo 2000

Za první známé majitele jsou považováni Bohuslav a Protiva z Mydlné, objevující se ve zprávách v letech 1397, 1405 a 1416. Držitel královského manství Mydlná, Kuneš z Hoholova (jinak z Lomce) prodal před rokem 1437 tvrz, poplužní dvůr a selské usedlosti manželům Rackovi z Kvíčovic a Anně z Hlohova. Tito manželé prodali panství Janovi z Rakové za polovinu ceny, z čehož lze vyvodit, že v té době byla už ves pustá. V roce 1474 Jan z Rakové prodával panství a ve výčtu majetku není uvedena tvrz, v té době už byla pravděpodobně také pustá. Panství získal Bozděch ze Šťáhlav a Mikuláš ze Šťáhlav žádá v roce 1488 o propuštění z manské povinnosti poloviny pustého dvora v Mydlné a poloviny selských dvorů, též pustých. V 16. století je Mydlná uváděna jako součást okolních panství a pustá.
                 Petr Nožička ,čerpáno z Encyklopedie českých tvrzí II.,kol. autorů, Argo 2000
 

• Javor

Z Kornatic pro lesní cestě necelý 1 km na SZ. Poté zahneme vpravo po zelené značené naučné stezce F.X. France. Tvrziště pak po cca 400 m tvoří jednu ze zastávek této NS. Dispozice tvrziště je z dálky patrná a plocha tvrziště velmi zarostlá.
Pahorek tvrze s průměrem osmi metrů je dokola obklopen příkopem a valem, jehož nejhlubší část je na jihovýchodě. Val není kolem dokola, na západě je přerušen, pravděpodobně se zde spoléhalo na ochranu přilehlého rybníka. Na tvrzišti nejsou povrchové stopy po stavbě. Podle typu tvrziště zde pravděpodobně stála dřevěná věž.
                 Petr Nožička, čerpáno z Encyklopedie českých tvrzí I., kol. autorů, Argo 1997

Konkrétní zmínka o tvrzi se v písemných pramenech nevyskytuje. Páni z Javora se objevují v listinách mezi roky 1373–1415: Kunrád z Javora jako královský man v roce 1405, kališníci Kunrád a Jaroslav z Javora v roce 1420, když opověděli válku pražanům. Předpokládá se, že Jaroslav sídlící v roce 1427 v Blovicích, panství prodal Olfartovi z Javora, hejtmanovi na Vildštejně, později na Radyni. Při této koupi je uváděn jako svědek Olfartův syn Burjan, který je posledním známým majitelem javorského panství. Potom se stává panství součástí panství poříčského. V roce 1601 jsou ves i tvrz uváděné jako pusté.
                Petr Nožička, čerpáno z Encyklopedie českých tvrzí I., kol. autorů, Argo 1997

 

• Lopata

Vláčkem do zastávky vlaku Kornatice rybník, kde je skvělé malé tábořiště (neveřejné) a koupáníčko. Poté se vydejte po trati ve směru na Štáhlavice až dojdete ke žluté turistické značce, ta vás zavede
k modré a ta ke zřícenině hradu. Od zastávky je to slabý kiláček.

Založení hradu Lopata se datuje do 40. let 14. století pány z Litic. Jméno hradu postaveného na buližníkovém suku vzniklo pravděpodobně podle tvaru hradní skály a poprvé se v pramenech ozývá roku 1377, kdy se Rausův syn Heřman píše z Lopaty.
V dubnu roku 1397 se Heřman naposledy nazývá pánem na Lopatě a v prosinci téhož roku již byla Lopata obležena královským hejtmanem Prokopem. Hradu se totiž nejspíše lstí zmocnili lapkové, loupící na cestách v okolí. Možná, že dokonce i pan Heřman s nimi byl nějakým způsobem spolčen, neboť když královští hrad opanovali, nebyl navrácen Heřmanovi z Litic, ale stal se majetkem panovníka.
Král Václav IV. daroval hrad Lopatu roku 1401 Maršíkovi z Hrádku, za pomoc, kterou mu poskytl jako purkrabí Domažlic. Tehdy bránil v postupu Ruprechtu Falckému do Čech, který následoval po zbavení Václava IV. německého trůnu. Ten žil ještě roku 1424 a se svými syny Janem a Habartem, bojoval v řadách katolických pánů plzeňského kraje proti husitům. Po smrti otce Maršíka byl pánem na Lopatě starší ze synů Jan, který však brzy zemřel. Vládu nad hradem a panstvím po něm převzal bratr Habart, zvaný Lopata z Hrádku. Habart nejen že dál bojoval proti kališníkům, ale s pomocníky loupil a plenil v širokém okolí hradu. Proto husitští vůdci Přibík z Klenové, Jan Zmrzlík ze Svojšína, Svojše ze Zahrádky, Jan Řitka z Bezdězic, lidé pana Menharta z Hradce a ozbrojenci z husitských měst Horažďovic, Sušice, Klatov a Domažlic přitáhli 27. října 1432 k Lopatě a začali hrad dobývat za pomoci dělostřelby. Pevný hrad byl ale úspěšně hájen a proto se husité rozhodli posádku vyležet. Obléhání se protáhlo až do února 1433, kdy strádající obránci sami hrad v noci zapálili a pokusili se probít z obklíčení. Téměř 40 jich však bylo pochytáno, ovšem Habartovi z Hrádku se podařilo uniknout a zmizet. O devět let později podobně loupil z hradu Husi v jižních Čechách. Vítězové po ovládnutí Lopaty hrad zbořili, aby se opět nemohl stát opěrným bodem katolíků nebo lapků.
Počátkem 80. let 19. století pověřil hrabě Arnošt František z Valdštejna F.X. France, aby začal systematický výzkum hradu Lopaty. Při odklizování suti bylo nalezeno mnoho předmětů z období existence hradu. Nejvzácnější nález byl učiněn v přikopu pod hradem, kde byly vykopány zbytky impozantního gotického portálu, který byl s doplněnými kusy znovu postaven na jeho bývalém místě v roce 1888. Portál, v současné době zbořený vandaly, byl vysoký 4 m a šířka ostění činila 180 cm. Hluboko v sutinách zdiva byl objeven neobvyklý keramický pohár, jehož kalich byl vyzdoben čtyřmi reliéfními obličeji. Při výzkumu hradního prostoru byl získán rozsáhlý nálezový materiál.
Výzkum měl také významný přínos pro poznání hradního schematu a objasnil jeho někdejší podobu. Cesta, po níž se přijíždělo k hradu, je ještě dnes zachovaná v 130metrovém úseku. Vedle, pod jižním svahem v předhradí procházela v těsné blízkosti strážní věžičky, vystavěné na malém buližníkovém suku v jihovýchodní části předhradí. Za věžičkou vyústila na podhradní plošinu a zde se u paty hradní skály stočila zpět k severovýchodnímu nároží předhradí. Předhradí bylo obehnané pouze palisádovou, dřevěnou hradbou a poskytovalo dostatečný prostor pro umístění stájí, čeledníků a dalších hospodářskovýrobních objektů, taktéž postavených ze dřeva. Z předhradí již musel příchozí pokračovat pěšky na vyšší plošinu, kde vstoupil do mostní věže, jejíž poslední patro ústilo na most vedoucí do horního hradu. Konec mostu byl opatřen na straně hradu padací částí. Za ní se nacházelo úzké mezibraní, odkud ještě byla přístupná vrátnice vestavěná do nižší parkánové zdi. Velkým, již zmíněným portálem, vešel příchozí na nevelké hradní nádvoří. Vlevo stála velká, patrně patrová budova s podstřeším, která sloužila jako palác hradního pána. Na protilehlé straně střežily vstupní bránu a nejsnáze dostupnou severovýchodní stranu hradu dvě věže. Jedna hranolová a druhá kruhová. Mezi nimi stála ještě jedna nevelká budova, neznámého účelu. Severní část hradu nesla pouze vysokou hradbu.
Dole pod hradem jsou patrné ještě další středověké hradby. Jedná se většinou o pozůstatky palebných pozic z doby dobývání hradu. K hospodářství hradu patřila také ještě dnes patrná hráz malého rybníčka, který snad sloužil k napájení dobytka. Hrad Lopata byl přes svoji malou rozlohu, velmi dobře zabezpečen a zřejmě nákladně zařízen, jak o tom svědčí svědectví nálezů z Francových výzkumů.

 

• Těnovice Šroubkův hrad

Těnovickou tvrz, nebo spíše místo kde stála, hledejte asi kilometr na jih od vsi. Rozhodně ale nedoporučuji přístup od severu! Pole na mapách značenou cestu zcela pohltilo. Nejlepší je se spolehnout na zelenou turistickou značku, která vás k místu bezpečně přivede (ačkoliv místo nijak neoznačuje a musíte ho poznat sami). V prostoru mezi jihovýchodním rohem tamních sadů a potokem Bradavou je ve křoví a stromech na nevysoké skále ukryté dnes nevýrazné tvrziště. Při patě skály najdete poněkud zanesený a vodou částečně zaplavený vstup do štoly z období těžby železné rudy v rozmězí 16. až 18. stol.
O tvrzi se nedochovalo žádných písemných zpráv, takže o její historii a vzhledu se můžeme jen dohadovat. Předpokládá se, že vznikla někdy v 13. stol.